Analýza: Důvody pro založení Nadačního fondu
Proč by měl vzniknout nadační fond pro obnovu Krušných hor?
Krušné hory jsou i dnes stále „popelkou“ mezi českými horami a regiony. Když člověk zavítá do jakéhokoliv jiného pohoří, vítají jej buď malebné obce nebo krásná krajina chráněná v rámci CHKO či NP. Minimem jsou obnovená centra, nové fasády, infocentra, naučné stezky, vyhlídky či rozhledny. Krušné hory jsou popelkou nejen z vnějšího pohledu turisty, ale také i podle názoru místních lidí, rekreantů a všech, kteří občas zavítají i jinam v rámci České republiky. Cosi jim stále chybí. Ale co je to cosi?
Problém č. 1 – Krušné (ne) hory
Krušné hory mají charakteristických rysů, které „znevažují“ jejich horskou podstatu více. Jedním je „tibetská analogie“. Čím prudší svahy z české strany, čím méně osídlené a více zalesněné, tím plošší a odlesněnější jsou jejich náhorní pláně. Tyto hory budí respekt a dojem hlavně z podkrušnohorské kotliny. Tyto monumentální svahy jsou jakousi bariérou, za kterou návštěvník nepočítá, že by se nacházela osídlená historická krajina. Jenže opak je pravdou. Krajina na hřebeni hor na mnoha místech divoké horstvo opravdu nepřipomíná. Náhorní rovina v takové rozloze je ale u nás unikátní a bohužel nedoceněná. Do roku 1945 byla krušnohorská náhorní planina nejosídlenějším horstvem v Evropě. Cosi zde jinak.
Problém č. 2 – již sto let za kouřem továren nedoceněné hory
Dalším faktorem, který znevažuje horský charakter Krušnohoří, je již více než stoletá historie těžby a spalování uhlí pod jejich svahy. Již Karel Lím v 20. letech 20. století apeloval na turisty: „Každý obrázek stromů sněhem obalených z Krkonoš nebo ze Šumavy může býti podepsán jménem některého zdejšího horského místa; tak velkolepé jsou tu zimní krásy a i letními krásami přírodními se Krušné hory vyrovnají ostatním našim okrajním horstvům. Kdo byl na Šumavě, pocítil dumavost jejich hvozdů, na Krkonoších seznal tísnivou obrovitost plání, ale v Krušných horách se strání a z údolí line se bujarý život, tak rušný, jako život lidu dole pod horami. Nejsou dosud tak navštěvovány jako Krkonoše nebo Šumava, z návštěvníků dosud převládají Němci a budou ještě dlouho ve většině, než u našich lidí domácích se vyvine více smyslu pro turistiku a nežli dnešní turisti čeští si navyknou i sem zajížděti. Představa uhelných šachet, dýmu a černého prachu, která je s pojmem Krušných hor u mnohých těsně spojena, zradí neprávem mnoho našich krajanů z českého vnitrozemí od cesty do našich hor.
Kdo byl na Šumavě, pocítil dumavost jejich hvozdů, na Krkonoších seznal tísnivou obrovitost plání, ale v Krušných horách se strání a z údolí line se bujarý život, tak rušný, jako život lidu dole pod horami. Krušné hory jsou veselé, rozjařující! Horský vzduch je tu čistý a lehký, ani nemocní plícemi nepociťují drsnosti podnebí. Cholery prý v osadách na hřebeni ještě nebylo...“
Problém č. 3- Jak se z tradičního bohatství, výdělečné činnosti místních lidí a jejich hrdosti stala likvidace všech limitů a zdejšího genia loci.
Krušné hory jsou tedy již vnímané jako pohoří za kouřovými oblaky již déle 80. let. Může to být tedy jejich charakteristikou. Sic. Lidé, kteří před dávnými lety osídlili Krušné hory a přetvořili je v plenér pro malíře, byli přeci horníci. Hrdí dobyvatelé rud, kteří se modlili za své zdraví a stabilitu šachet. Vzniklo mnoho hornických spolků, rituálů, památek. Hornicitví bylo tím,co celé dlouhé Krušné hory spojovalo a dávalo jim tvář. Středověké památky po těžbě najedeme všude v horách. Hornictví dalo ráz horám, stalo se jeho „image“. Jenomže k této „image“ přibyla v druhé polovině 20. století povrchová těžba, výměna obyvatelstva, tzv. „pohřebné“, či příplatky za život pod Krušnými horami. Ten, kde měl vztah k horám, jen těžko mohl přihlížet jejich likvidaci kvůli neúměrnému navýšení těžby a zpracovní uhlí v Podkrušnohoří. To již není přitvrzení image, to je již degradace regionu. Rozdíl je jako v regulovaném ohýnku pro trochu tepla a požárem celého města. Tento „požár“ spálil celou svrchní vrstvu Krušných hor: stromy, domy, tradice, vztah k domovu a hlavně dobré jméno Krušných hor. To shořelo jako papír a tento glejt nám dnes nejvíce chybí. Bohužel dnešní stereotypy ve vnímání tohoto regionu mají kořeny právě v této době, kdy se na hřebeni hor rozprostíral mrtvý les a pod horami měsíční krajina. Cosi se pokazilo.
Problém č. 4 – stereotypní vnímání Krušnohoří. Existuje dvoje Krušné hory? Či troje?
Stereotypy ve vnímání Krušných hor se dnes projevují dokonce i v odlišném posuzováním západní a východní strany hor. To má základ v době likvidace lesů v 80. letech. Lidé ze západní strany hor – tedy z té, kde nedošlo k tak veliké likvidaci lesních porostů – říkají, že existují dvě části Krušných hor: ta krásná a ta ošklivá. Dokonce jsem zaznamenal podmínku jednoho mladého muže z Božího Daru směřovanou k jeho milé, bydlící na Kovářské, tedy na východní straně hor. Řekl jí, že s ní bude chodit pouze pokud se z té „ošklivé“ strany hor a divné Kovářské odstěhuje na západ. Je zjevné že hory jako takové nedrží při sobě. Je to také trochu nemyslitelné – přecijenom z Kraslic do Krupky je to mnohem dále než například z Kraslic do Plzně. Krušné hory nefungují jako celek. Praha je pro obě strany hor bližší.
K tomu ještě máme třetí stranu hor – saskou. Je to vzor, jak hustě osídlené a malebné Krušné hory dříve byly a jak by mohly v budoucnosti vypadat. Oproti divokosti přírody naší strany hor, šedivosti staveb, drsnosti zdejšího života je saské Krušnohoří opakem. Je malebným kraje, kde je vyhlášen Národní park Erzgebirge-Vogtland. Každé město dlouhodobě pěstuje lokální patriotismus, působí zde po mnoho generací spolky, které pracují s mládeží. Láska k domovu se zde projevuje na vzhledu každého domu. Spokojenost místních lidí poznáte i podle toho, jak se na vás usmívají, když je oslovíte. Ačkoliv také saská strana bojuje s úbytkem obyvatelstva po roce 1990, napjatými rozpočty obcí, tak na jeho tváři to vidět není. Cosi je zde jinak.
Problém č. 5 – zánik malebnosti krušnohorských obcí
Dnes se to může zdát až nemyslitelné, ale ještě po konci 2. světové války platili Krušné hory jako malebná krajina, která poutala malíře a fotografy. Na chomutovsku dokonce měly být vyčleněny obce a domy pro malíře plenerů. Je pravdou, že právě vysoká osídlenost náhorní planiny s hlubokými výhledy do Podkrušnohoří, zemědělsky obdělávaná krajina v kombinaci s hustými lesy a hlubokými údolími bylo před odsunem Němců opravdu unikátní. První fáze smývání genia loci v Krušných horách začala již ale na začátku 20. století.
Právě tehdy probíhal v Krušných horách stavební boom. Díky tomu mnoho místních obyvatel vyměnilo původní dřevěné či hrázděné domy za zděné. Tyto budovy již nebyly tolik zdobné a uměleckořemeslná práce se dřevem ve štítech, okenicích či krovech z krušnohorské architektury vymizela. I proto dnes jsou nejtypičtějšími stavbami Krušných hor zděné dvoupodlažní domky s bočním štítem a sedlovou střechou. V celém pohoří se tyto domy stavěly skoro identicky. Samozřejmě v lidové hrázděné architektuře bylo možné bydlet například na Českolipsku či v Lužických horách, ale v tak nehostinných klimatickým podmínkách na hřebeni Krušných hor tato architektura mnohem rychleji stárla a pro dlouhodobé bydlení moderního typu nebyla vhodná. Větrné a deštivé podnebí Krušnohoří tak donutilo „obléci“ zdejší domy do zimních kabátů, tedy do navrstvování izolačních bariér, nových modernějších omítek, pod kterými postupně mizela typická krušnohorská architektura. Dnes lze přirovnat charakterističnost, estetické kvality a barevnost těchto zděných či „obezděných“ domů k symbolickému pracovnímu kabátu let padesátých, tedy k „Vaťáku“. Tak nehostinně tyto stavby působí a s člověkem „vaťákové“ kultury opravdu ladí. Zdá se, že noví obyvatelé po roce 1945 reflektovali mnohem více surovost života na náhorní rovině Krušných hor a k rozvinutí v té době již skomírající poetiky života nebyl ani čas, ani chuť ani znalosti. Češi neměli v poválečné době čas a náladu se od Němců učit místním zvyklostem. Nemohlo tak dojít k předání tradic, informací, a povědomí o životě v tomto horském koutě.
Po odsunu Němců, sbourání mnoha domů – většina z nich byly právě hrázděné stavby, které dávaly kraji ráz, zarůstání polí a luk náletovou zelení z malebnosti mnoho nezbylo. Zástavba v obcích a městech ztratila impaktnost, vzniklo mnoho proluk zarostlých nálety, domy byly v lepším případně nevhodně modernizovány, čímž zanikl jejich genius loci, v horším případě se o ně nestaral nikdo a tak byly sbourány, či dodnes vykazují známky opuštěnosti a zanedbanosti. Snížený práh malebnosti krušnohorských obcí rozeznáte při návštěvě jakéhokoliv jiného pohoří, kde se charakteristické prvky místní architektury záměrně uchovávají. Stačí navštívit blízké Lužické hory, také na území Ústeckého kraje a máte rázem pocit, že se nacházíte v mnohem spokojenějším a malebnějším království. A přitom je to pořád ten Ústecký kraj plný hříchu, nezaměstnanosti, vykořeněnosti. Je zde však cosi jinak.
Problém č. 6 – Jak obnovit v Krušných horách vztah k domovu, regionu a zajistit dlouhodobě udržitelnou sebevědomou populaci v Krušných horách.
Všechny výše jmenované fenomény jsou projevem čehosi jiného – mnohem hlubšího.
Tímto „cosi“ je vykořeněnost, zpřetrhání tradic regionu, mělký vztah k domovu a malá aktivita ke společnému soužití a okrášlování. Velikou pravdou je, že bohatství národa nespočívá v množství a výstavnosti budov, ale v kvalitě lidí a svobodě společnosti. Ačkoliv v malebnosti Lužické hory těžko doženeme, tak je třeba obnovit základy vztahu k svému bydlišti. Je pravda, že hornická mentalita, je jiná než nátura sedláka, statkáře. Hornický život byl vždy náročnější, nebezpečnější, divočejší a hrubší. Podle toho také Krušné hory vždy vypadaly. Hrubé rysy lidí převažovali nad jemnolinkou vzdělanecké společnosti kulturních centrem jako Karlovy Vary či Teplice.
Krušné hory nemusí být vždy nejhrubším a nejzarostlejším pohořím kolem české pánve. Dříve tomu opravdu tak nebylo. Z kulturního kódu Krušnohoří se ale ztratila jeho podstatná část. Ta, která udržela zdejší obyvatele v svých obcích i v dobách bídy, hladomoru či války. Ta, která, udržovala tradice, pečovala o krajinu a kulturu.
Všeobecně se tomu říká vztah k domovu. Je to síla, která nám vládne. Neovlivníme její projevy. Jednou jsme se zkrátka někde narodili a čím jsme starší, tím více nás to táhne zpět, či přikovává na místě. Nemusí to být ani rodiště, ale místo, kde je vám lépe než na jiných místech. Duše pozná, kde je jí dobře a táhne a táhne bez slitování. Nenechá si nic vysvětlit a vyžaduje. Musíte na to místo jezdít stále častějí, ještě na tomto místě pokaždé aktivnější. Pokud je vám tento pocit známý, tak víte, co to je mít vztah k domovu. Víte, jakou sílu má milované místo. Co ve vás dokáže vyvolat. Pokud tento pocit neznáte, tak možná po něm toužíte.
Tento pocit je přesně tím, co Krušné hory potřebují. Lidé, zde žijící se nejprve musí stát místními. Musí znát příběhy místa, znát jednotlivé roční doby, sousedy, vědět, co mohou zlepšit a udělat to. Musí se zajímat o své okolí, komunikovat se všemi. Snažit se učinit své bydliště krásnějším, aby vyzařovalo jejich duši a vztah k místu. Zní to jednoduše, přirozeně. Ale leckde v Krušných horách naleznete místa, kde takové projevy péče o domov nenajdete. Problémem je chudoba, nespokojenost, neznalost, strach, lhostejnost.
Jednou z cest, jak obnovit kořeny Krušných hor, probudit občanský život, a vrátit jim zpět krásu je založení Nadačního fondu, který bude podporovat aktivity vedoucí k poznávání , zkrášlování a prezentaci Krušných hor.